Tabule 5 Nádraží Klingenthal

První vlakové spojení z údolí Zwotental do Klingenthalu

1862: Více než deset let po prvním úsilí městské rady obdržel Klingenthal zprávu o plánovaném připojení k železniční síti: »Dne 5. dubna 1862 večer přišla zpráva, že se královská vláda rozhodla nechat postavit vogtlandsko-česnou železnici.«, píše pastor Karl August Wolf ve svých »historických zprávách« o památné události.

1875 Železniční věk začal pro Klingenthal na Štědrý den 24. prosince. Od té doby vedla železnice z vlakového nádraží ve Zwotentalu do Klingenthalu. Jelikož jednání mezi saskou a česko-rakouskou stranou o přesném umístění hraniční stanice ani zdaleka neskončila, zastavily vlaky v provizorní stanici jako konečné stanici. Ta sestávalo pouze z kasáren. Trasu denně projížděly čtyři páry vlaků.


Hraniční stanice a železiční budova

Jednání mezi vládami v Drážďanech a Vídni o umístění hraniční stanice trvala téměř jedenáct let. Trať mezi Klingenthalem a Graslitzem stále chyběla, což znesnadňovalo vývoz českého hnědého uhlí. To byl rozhodující důvod, proč rakouská strana definitivně schválila umístění hraniční stanice v Klingenthalu ve státní smlouvě umožňující rozšíření železniční tratě.

1885: Průkopnické datum pro stavbu recepční budovy bylo 11. dubna 1885. Bylo třeba odstranit asi 130 000 metrů krychlových zeminy a hornin. 120 metrů dlouhá stavba a její vedlejší budovy byly postaveny za tehdy obrovskou částku 900 000 marek.

V září 1886 byla stanice Klingenthal povýšena na stanici druhé třídy.
1886: 1. října se připojil 6,9 km dlouhý úsek trati Klingenthal/Unter-Graslitz, který provozuje soukromá Buschtěhradská železnice. Název dostala podle města Buschtěhrad poblíž Prahy, kam vedla první trasa společnosti. Nákladní a osobní vlaky jezdily denně mezi Falkenau a Klingenthalem.


Použití nádražní budovy a areálu
 
Celá oblast byla rozdělena mezi saské a buschtěhradské železnice a některá zařízení byla sdílena.
70,5 metrů dlouhé centrální budově s horním patrem předcházela část budovy o velikosti 15 x 21,5 m se dvěma horními patry na východě a západě. Samotné přízemí mělo 27 pokojů:
V ústřední budově byla celní inspekce, místnosti železničních služeb, restaurátorské místnosti, čekárny, kuchyně a sklady, odpočívárny pro zaměstnance železnice, oddělené podle správy saské a buschtěhradské železnice, výhybkářův byt, archiv a čtyři toalety. V západní části byl královský saský sekundární celní úřad II. třídy a k.k. celní pošta. Východní část byla vyhrazena pro k.k. poštovního průvodčího, císařskou poštu, telegrafní a telefonní úřad II. třídy. Služební byty úředníků byly umístěny v horních patrech.

1938: Poté, co byly Sudety »připojeny« k Německé říši, převzala v roce 1938 Československé státní železnice, které fungovaly od roku 1918, Německá říšská železnice. Železnice Falkenstein –
Muldenberg, která byla uvedena do provozu v roce 1892, zažila v roce 1942 novou trasu: Herlasgrün – Falkenstein – Klingenthal – Falkenau (dnes Sokolov). Trasu mezi Egertalem a Erzgebirgskamm využily nejen osobní vlaky, ale také nákladní vlaky, zejména uhelné vlaky. Kvůli velkému nákladu byly pro zvládnutí strmých cest do Schönecku nebo Muldenbergu nutné dvě, někdy dokonce tři lokomotivy.

1938: Poté, co byly Sudety »připojeny« k Německé říši, převzala v roce 1938 Československé státní železnice, které fungovaly od roku 1918, Německá říšská železnice. Železnice Falkenstein –
Muldenberg, která byla uvedena do provozu v roce 1892, zažila v roce 1942 novou trasu: Herlasgrün – Falkenstein – Klingenthal – Falkenau (dnes Sokolov). Trasu mezi Egertalem a Erzgebirgskamm využily nejen osobní vlaky, ale také nákladní vlaky, zejména uhelné vlaky. Kvůli velkému nákladu byly pro zvládnutí strmých cest do Schönecku nebo Muldenbergu nutné dvě, někdy dokonce tři lokomotivy.

Dne 16. dubna 1945 byl vlakový provoz zastaven.

Ze strany Československé republiky byla železniční doprava od srpna 1945 opuštěna, s výjimkou jednoho motorového vozu mezi Graslitzem a hraničním městem Markhausen (Hranicna) pro osobní dopravu a 17. května 1952 byla definitivně zastavena.

2000: Železniční most, který protíná tok Zwoty na úrovni spolkové silnice B 283, byl demontován a přestavěn až v roce 2000. Od té doby opět jezdí vlaky na trase Klingenthal – Graslitz (Kraslice). Od té doby je trasa součástí projektu přeshraniční dopravy »EgroNet«, který Euroregion »Euregio egrensis« dokonce představil jako externí projekt u příležitosti světové výstavy »EXPO 2000« v Hannoveru.

2001: Pro budovu stanice, kterou již Deutsche Bahn (německé dráhy) a státní orgány nevyužívají, bylo od roku 1990 neúspěšně hledáno nové využití. Demolice proběhla v roce 2011.


Dráha »elektrická«

Pro průmysl hudebních nástrojů v oblasti Klingenthal, který od roku 1829 rychle rostl, bylo připojení k železničnímu systému velkou výhodou. Vzhledem k tomu, že místa se táhla přes mnoho kilometrů, bylo nutné se opatřit připojení k železnici pro velké společnosti. Již v roce 1896 byla z vlakového nádraží Klingenthal uvedena do provozu pravidelná spediční společnost s koňskými vozy přes Brunndöbru do Untersachsenbergu. To společnostem usnadnilo přepravu jejich produktů na vlakové nádraží. Od roku 1893 existovaly plány na vybudování železniční tratě na této dráze, ale až v roce 1910 bylo učiněno odpovídající společné rozhodnutí. Stavba začala v létě 1913. Plánovaná inaugurace na podzim roku 1914 se nemohla uskutečnit kvůli první světové válce. Vzhledem k tomu, že nemohlo být instalováno elektrické trolejové vedení kvůli přídělu mědi, byla přeprava zboží zahájena 4. října 1916 parní lokomotivou Fairlie uloupenou v Belgii.

1917: 14. května 1917 byla otevřena jediná elektrická a nejkratší úzkorozchodná železnice v Sasku. Nákladní doprava byla provozována elektrickými lokomotivami (zvanými »Gidderompl« = rachocení zboží), osobní doprava tramvajovými vlaky. .
Na 4,1 km dlouhé trase ke konečné stanici Untersachsenberg (-Georgenthal) ve výšce 612 m nad mořem se nacházelo deset mezistanic.

V červenci 1960 byla přerušena všeobecná nákladní doprava a 9. dubna byla přerušena také nákladní doprava na tzv. podstavcích. Poslední osobní tramvaj jela 4. dubna 1964.