Tabule 3 Tahací harmonika a kostel

Tahací harmonika

Rok 1852 je považován za rok, kdy v Klingenthalu začala výroba tahací harmoniky. Důkazem toho je kronika pastora Carla Augusta Wolfa, který pro rok 1853 poznamenal: „Výroba akordeonů nebo tahacích harmonik, které vznikly v průběhu loňského roku, se rychle dostala do...“
Iniciátorem této výroby byl v té době Adolph Eduard Herold, který se údajně naučil vyrábět harmoniku v magdeburské společnosti Friedrich Gessner. Již v roce 1829 požádal Cyrill Demian ve Vídni o patent na „akordeon“, který byl podle popisu patentové specifikace střídavou harmonikou s akordy, ale bez jednotlivých tónů.

V Klingenthalu se však brzy začaly vyrábět všechny typy tahacích harmonik, jejichž vývoj v druhé polovině 19. století pokročil různými způsoby: německé a vídeňské modely, akordeony, concertiny a bandoneony. – Částečně v továrnách, které již vyráběly příbuznou foukací harmoniku (prvek produkující zvuk - tónovací jazýček vibrující přívodem vzduchu, je přítomen v obou nástrojích), částečně také v nově založených společnostech.
Ke skutečným výrobcům nástrojů se připojilo mnoho dodavatelů příslušenství, strojů a nástrojů. Odvětví výroby nástrojů, které je v Klingenthalu dodnes důležité, má svůj původ ve speciálních potřebách bývalého průmyslu harmoniky. Průkopníkem byl výrobce strojů Julius Berthold (1845–1934).

Kolem roku 1900 se Klingenthal stal světovým centrem výroby harmoniky.
V polovině 20. let odhadovalo německé sdružení dřevařů v Klingenthalu roční produkci kolem jednoho milionu harmonik. V roce 1928 bylo v odvětví výroby harmoniky v Klingenthalu zaměstnáno více než 7 000 pracovníků, z toho více než dvě třetiny byli domácí pracovníci. Celkem bylo zaregistrováno 293 společností na provoz harmonik. (K tomu se však počítalo i mnoho dodavatelů jednotlivých komponent). Celosvětová hospodářská krize v roce 1929 a rostoucí izolace v období Třetí říše od poloviny 30. let znamenala stagnaci a potíže s prodejem pro produkci, která byla silně zaměřena na vývoz. Druhá světová válka téměř produkci zastavila. Po roce 1945 však poptávka po chromatických akordeonech prudce vzrostla.

Již ve třicátých letech nahrazoval klavírní akordeon stále více ostatní typy harmoniky. Tyto nástroje byly zvláště oblíbené u sovětských okupačních sil. Za změněných sociálních podmínek v dobách NDR byla výroba nakonec centralizována, což bylo doprovázeno vyvlastněním a založením sdružení VEB Klingenthaler Harmonikawerke (KHW) v roce 1949. Nakonec byla výroba tahacích harmonik spojena do jediné společnosti. Výroba byla opět určena hlavně pro vývoz. V roce 1964 spočítala ústřední statistická správa 3451 pracovníků ve výrobě harmoniky.

Politický obrat také znamenal konec rozkvětu výroby tahací harmoniky v Klingenthalu. V dubnu 1999 pracovalo ve výrobě přibližně 120 pracovníků, což jsou 3 procenta pracovní síly ve srovnání s rokem 1964. V průběhu let bylo ze sdružení VEB Klingenthaler Harmonikawerke založeno několik jednotlivých společností. Mimo jiné také společnost Weltmeister Akkordeonmanufaktur GmbH, která dodnes vyrábí nástroje na původním místě. V návaznosti na tradici výroby tahací harmoniky od roku 1852 se společnost dnes propaguje jako „nejstarší výrobce akordeonů na světě“.


Kulatý kosten„Zum Friedefürsten“



Kulatý kostel „Zum Friedefürsten“ je jedním ze čtyř kulatých kostelů a po přestavbě drážďanského kostela Frauenkirche druhým největším ve Svobodném státě Sasko. V letech 1653–1736 stála na stejném místě jednoduchá dřevěná budova. Tento kostel nesl také název „Zum Friedefürsten“.

V roce 1717 požádalo panství tehdejšího územního panovníka, vévodu Moritze Wilhelma ze Saska-Zeitze a saského kurfiřta Friedricha Augusta I. ze Saska, o povolení a finanční podporu pro stavbu nového kostela. Avšak teprve 12. května 1736 byl položen základní kámen pro stavbu kulatého kostela „Zum Friedefürsten“. Protestanti z Čech, kteří se v důsledku třicetileté války (1618–1648) a rekatolizace své vlasti přestěhovali do exilu v Sasku, sehráli hlavní roli v úsilí o stavbu nového kostela.

Tak se stalo, že kromě saského kurfiřta daroval kmeny na stavbu kostela hrabě Nostiz, majitel Graslitz (Kraslice, Česká republika). Se sochařem neznámého jména ze Schönbachu (dnes Luby, Česká republika) to byl také český umělec, který vytvořil dřevěný oltář.

Kostel byl vysvěcen 15. září 1737: s osmibokým půdorysem a třemi galeriemi od té doby nabízí prostor až 800 lidem. Zvon je umístěn v 45 metrů vysoké kopuli.

V roce 1872 byly do kostela instalovány varhany vytvořené Gotthilfem Bärmigem z Werdy. Do té doby se používaly varhany známého Adorfského mistra Johanna Paula Trampeliho. V následujících desetiletích byl kostel několikrát renovován a zvony byly několikrát obnovovány a měněny. V roce 1952 dostal kostel nové zvony, protože během druhé světové války byly velké a střední zvony roztaveny. Nové ocelové zvony byly vyrobeny v Morgenröthe-Rautenkranz. Také v následujících desetiletích barokní budova opakovaně vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci a údržbu.

V roce 1989 byl kulatý kostel „Zum Friedefürsten“ centrem nenásilných demonstrací za politické změny v NDR a znovusjednocení Německa. V roce 2012 kostel nakonec obdržel tři nové bronzové zvony. Ty byly vysvěceny u příležitosti 275. výročí kostela dne 1. září 2012 na tržišti v Klingenthalu a vyzvánějí od 4. prosince 2012.